OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ve špinavých dírách post-apokalyptického světa uplácali Francouzi ERYN NON DAE obludu, která se zabydlela v bažinách smutku a zoufalství, kam se neodváží vstoupit ani CULT OF LUNA nebo NEUROSIS. Použili k tomu ty nejkrutější části GODFLESH, MINISTRY a MESHUGGAH, které přišili na torzo uvedených post-metalových ikon. Extrémně vyhrocené kakofonie žalu a naprostého zmaru, efekty pokroucený řev, vazbící neurotické kytarové plochy, hlasitá výrazná baskytara a ozvěny bubnů vám hrají soundtrack k apokalypse. Tato kapela je naprostý opak jakéhokoli život oslavujícího hudebního křepčení. Extrém, za kterým dál už je pouze bolest, smrt, END. Experimentální metalová avantgarda, která jde proti pravidlům žánru a namísto ekvilibristických výkonů staví na pudovém prožitku a animální agresivitě. Performance, která má za prvotní cíl šokovat, ale po detailnějším průzkumu nabídne zajímavé hudební obrazy. Album „Hydra Lernaia“ je necelých 60 minut neotesané neuroticko-brutální řežby, která se zařezává hluboko do mozku a vynucuje si pocit blaženého rezignování. Z nějakého zvláštního důvodu však působí tento masakr očišťujícím způsobem a hudba disponuje obrovskou vnitřní energií, která vychází zejména ze strun mocné baskytary. Doporučuji pomalejší „Existence Asleep“ nebo poslední desetiminutovou „Pure“, která vás bez výčitek svědomí strojovým rytmem zatluče pod zem. ERYN NON DAE jsou další zajímavost, kterou nám přináší temná francouzská metalová scéna a „Hydra Lernaia“ je velmi syrový a překvapivě silný debut.
Toto tak trochu zapadlo a je to škoda, pretože je to inak veľmi slušný apokalyptický zmar.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.